Tři večery po sobě jsem seděl u Home Assistantu a hledal, co ještě přidat.
Co by vypadalo dobře. Jak to poskládat. Čas plynul, najednou byla jedna ráno a já měl za pár hodin vstávat. Druhý den znova. A třetí. A bavilo mě to. Každej krok.
Postavil jsem, pak se na to přestal dívat
Pak jsem to dodělal — nebo spíš rozbil, nechal být, skoro se na to nepodíval. Popřidával a přestal používat. Po pár dnech mi došlo, že to vlastně nepotřebuju.
Chvíli jsem si říkal, že je to vyhozenej čas. Hodiny do jedný ráno za něco, co teď jen leží.
Ale vyhozený to není. Jen jsem to měřil blbě. Bavilo mě stavět, ne to mít — a ty dvě věci jsem si roky pletl. Vytěžil jsem přesně to, pro co jsem si tam šel: něco pochopil, něco vyzkoušel. To zůstane a příště to půjde líp. Ta věc sama byla jen záminka.
A nefunguje to jen u baráku. Spousta mejch plánů končí u „jasně, udělám” — a pak ticho. Ne protože jsem línej. Protože jsem z toho už dostal, co jsem chtěl. Promyslel, pochopil, šel dál.
Co přežilo
Z celý tý noční stavby zůstala jedna užitečná věc: vím, kdy se kolem vyvážejí kontejnery a jak jsou plný. Žádná science fiction. Jenom — aha, sklo je dneska poloprázdný, hodím tam ty lahve.
To je celý. Žádnej dům z budoucnosti. Rozvrh popelnic.
A stejně tam zase něco přidám. Vím to. Až bude večer a chuť něco postavit, sednu k tomu a rozbiju si to nanovo.
Zahazuju to, protože to nepotřebuju? Nebo mi uniká, že potřebuju zrovna to stavění?